No tak aspoň jeden link

Timothy Garton Ash komentuje v Guardian (a Respekte) celkom pekne európsky ošiaľ okolo amerických primárok, ako i dôvody, prečo nás tak bavia. Och áno, pretože ich vnímame optikou mydlovej opery, hovorí.

Na této fascinaci je něco racionálního: opravdu se nás mimořádně silně týká, kdo bude po ubíjejících osmi letech George W. Bushe americkým prezidentem. Ale když už jsme u toho, velmi důležité bude také, kdo se stane prezidentem Číny po Hu Jin-taovi a kdo v Rusku nahradí Vladimira Putina. A přesto nikdo neposílá esemesky ani e-maily svým přátelům s otázkou „komu fandíš, Xiovi, nebo Liovi?“. Naprostá většina zřejmě ani nemá tušení, kdo je to Hu.

A ešte.

Bylo to jasně vidět na Obamově projevu minulé úterý, kdy přímo v biblickém stylu líčil, jak se po kraji šíří změna. Mluvil o tom, co „začalo jako šepot ve Springfieldu a brzo se neslo nad obilnými lány v Iowě, kde farmáři a dělníci, studenti a senioři povstali v množství do té doby nevídaném“. A jak se jejich hlasy „nesly ozvěnou z kopců v New Hampshiru do pouští Nevady, kde učitelé a kuchaři a umývači nádobí povstali a řekli: možná nemusí být Washington na věčné časy v rukou lobbistů“. (Umývači nádobí všech zemí, spojte se, nemáte co ztratit než své lobbisty. Lobbisty a clintonisty, má se na mysli.)

Vzrušující. Ale existuje jiný způsob, jak vyprávět tentýž příběh. Asi takhle: „Co začalo jako šepot na YouTube, brzo se neslo přes velké plachty New York Times. Hlasy se nesly ozvěnou přes satelity CNN, ABC a BBC, načež editoři, reportéři a pracovníci redakcí CBS, France 24 a Al-Džazíry International povstali a řekli: Obama je dnes ten hlavní příběh.“

Via.